Zátiší (mrtvé přírody)

Kniha Philippa Ratteho

Skromné podněty k četbě několika Vermeerových děl

Johannis Vermeer (1632-1675), přesný současník a soused Barucha Spinozy (1632-1677), žil v Delftu, citadele reformace. Aby se mohl oženit, konvertoval ke katolicismu. V době téměř náboženských válek tím otevřeně stavěl prožívané štěstí nad metafyzické vášně.
Roku 1653 vstoupil do delftského cechu svatého Lukáše a v roce 1662 byl zvolen jeho děkanem, neboť jeho malířské umění z něj záhy učinilo mistra holandského zlatého věku. Dnes jeho dílo, čítající přibližně čtyřicet mistrovských děl všeobecně obdivovaných pro jejich malířskou dokonalost, obklopuje v tomto ohledu nesmírná úcta.
Tato tak zjevná kvalita, která nasycuje účinek jeho vzácných a cenných pláten, však zakrývá to, co je na nich nejpozoruhodnější: že jsou filozofickým manifestem modernity bez obdoby.
V době, kdy navzdory rychlému rozmachu první ekonomické globalizace, která podněcovala hluboké intelektuální proměny, přetrvávala autorita křesťanství, zmítaného válkou konfesí o kontrolu nad jeho kulturním a světským vlivem, Vermeer zahajuje občanské a smířlivé pojetí světa, opřené o pokojný rozmach blahobytu, jehož jedním z center bylo jeho rodné město. Mezi divokým kalvínským integrismem a okázalou převahou trůnu a oltáře, spojených v Římě či Versailles nebo ještě v potridentském baroku a fanaticky spolu soupeřících, nabízí umění delftského malíře v obrazech chápání světa spočívající v poklidném uskutečňování světského umění žít, zakořeněného v běhu klidných a dobře vykonaných prací a dnů.
Z metafyziky, od níž se v tichosti zcela odpoutává jako od marné fikce, přejímá smysl transcendence, aby ji v proudech jemného světla rozléval v atmosféře svých obrazů jako náladu dosvědčující, co je v lidské přirozenosti skutečně božské, byť je cele zasvěcena pouze dílům obyčejného života. Génius, který z jeho pláten vyzařuje, spočívá v tomto způsobu, jak přivést na zem nevyslovitelné z neslýchaného, z čehož si náboženství vytvořilo výhradní, bohatě zdobenou doménu, a tím prosazovat krásnou etiku života in terra viventium, osvobozenou od metafyzických dramatizací.
Je to tak nové a tak odvážné, že ve své době by bylo kacířské říci to těmito slovy, ostatně tehdy ještě obtížně pojímatelnými v této podobě. Vermeer proto toto poselství zašifrovává do velmi učené koncepce svých obrazů, kterou jeho malířská virtuozita následně skrývá pod oslnivým provedením pláten. Je třeba je dlouho zkoumat, aby člověk rozpoznal, že všechny ve skutečnosti zobrazují jedinou a tutéž eliptickou věc, prázdno, v němž sídlí nepřítomnost metafyzických entelechií a které tak otevírá prostor pro žití.
O třetinu tisíciletí později sice toto tehdy tajně zárodečné pojetí jednoduše lidského světa, jenž se má proto stát poklidně družným, v globální civilizaci převládlo, přesto zdaleka nezvítězilo nad všemi podobami fanatismu usilujícími vnutit své chiméry. Objevit je a vychutnat si je v původním stavu v přibližně 34 řádně doložených obrazech představuje velmi čistý a plodný zdroj humanistické inspirace, kterou dnešní svět potřebuje stále naléhavěji.
Cílem této knihy je učinit ji vnímatelnou a srozumitelně vyjádřit.